Paměť Kvasic
Nový projekt knihovny – Paměť Kvasic, vznikl ve spolupráci s Historickým spolkem městečka Kvasice. Cílem projektu je získat a uchovat informace o životě obce tak, jak jej viděli a prožívali jednotliví lidé žijící v různých obdobích 20. století. Tyto materiály mají být postupně zpracovány a uchovány jako důležité svědectví o historii našeho městečka a životě v něm. V rámci projektu vznikne databáze příběhů pamětníků z obce Kvasice, které budou publikovány na webových stránkách obce, knihovny nebo Historického spolku městečka Kvasic. Projekt tak bude přispívat k uchování kulturní identity a nabízet možnost předat cenné zkušenosti a poznatky budoucím generacím.
Rozhovor s paní Jaroslavou Hrabalovou
První občankou Kvasic, kterou jsme zpovídaly, byla paní Jaroslava Hrabalová, která se narodila před více než 85 lety. Rozhovor jsme s paní Hrabalovou pořídily v srpnu roku 2025.
Protože já vím, že vy nejste z Kvasic, tak nám řekněte, kde jste se narodila, jak jste se sem dostala.
Na Karolínově.
A přímo doma?
Doma, dříve se nechodilo do porodnice před těmi devadesáti roky. Bylo nás sedm sourozenců, takže nás bylo bohatě.
A chodili jste do školy do Kvasic, nebo tam byla na Karolínově?
Tam byla škola, do páté třídy. A potom už se chodilo do Kvasic, do měšťanky.
To jste chodili pěšky nebo autobusy už jezdily?
Pěšky, pěšky, tenkrát autobus jezdil, ale jenom pro dělníky do Zlína. No někdy nás můj švagr vzal autobusem z Kvasic a dovezl nás pod Karolínov. Kdo měl kolo, tak mohl jezdit na kole, když bylo pěkně. Byly to hrozný cesty. Když vám řeknu, děvčata, ať bylo, jak bylo. To není, jak dneska zaprší a už se nejde nikde, nebo nejede autobus, kdepak. My jsme poctivě chodili, ať bylo, jak bylo, to by muselo být opravdu strašně, abychom my nešli do té školy. Přišli jsme třeba zmoklí nebo mokří od sněhu, ze závějí, museli jsme se ve škole vysvléct z punčoch, protože jsme byli všichni promáčení a tam se topilo ve velikých kamnech. A tam byly ty paravány, kolem, tak tam se to navěšelo, aby to uschlo, než půjdeme domů. Nikdo nás nelitoval, my jsme se taky nelitovali, měli jsme z toho srandu. Opravdu ten život byl úplně něco jiného.
A měla jste kamarády třeba z Kvasic, když jste tam chodila do školy?
Ne, tak tenkrát se chodilo děvčata zvlášť a kluci zvlášť. No, a tak jsme se museli kamarádit se všema, ale rozdíl to byl určitý, protože my jsme z toho Karolínova, nebo vůbec z těch dědin okolo – Střížovice, Bařice, Bělov, Nová Dědina, byli na tom jinak. To byla jinačí sorta ty Kvasice, oni byli trošku víc. Já jsem to cítila až potom, dokud jsme tam chodili, jsme to jaksi nezaregistrovali, že jsme takový chudinky.
A jak to, že to byly holky a kluci zvlášť? To byla celá třída holek a celá třída kluků?
Ano. Já nevím, proč to tak bylo. Až potom v poslední třídě, v té devítce, jsme se spojili.
A to už byla tenkrát základní škola, nebo to byla nějaká ta měšťanka?
To byla měšťanka. Aspoň si to myslím. No, my jsme tomu říkali měšťanka.
A co jste potom dělala po vychození?
Co jsem dělala? Šla jsem do učení – elektrikářem jsem se vyučila. Já jsem vyučený elektrikář na stavby. To bylo první rok, co to začalo. A to byly děvčata zednice, havířka taky jedna byla, nástrojařky. No a já jsem byla jediná elektrikářka.
A jak jste si to vybrala, nebo to vám někdo vybral?
No, tak to jsem přišla na pracovní úřad a tam se mě zeptali: „Tož co budeš dělat? No, tak podívej se, tady máme takové a takové řemesla. No, žádná švadlena nebo holička, ale máme tady tu elektrikářku, a to budeš opravovat spotřebiče.“ Já jsem proti tomu nebyla, a tak jsem šla do učení na dva roky.
A to bylo v Kroměříži?
V Kroměříži. Stavební podnik to byl. No, byla jsem tam jediná holka.
Tak to bylo příjemné, ne?
No, páni mistři, to byli starší páni, oni mě opatrovali jak svoji vnučku. A kluci ti mě nenechali dělat těžký práce velice, protože ono to kladivo bylo pro mě trochu těžké, abych s ním bouchala do zdi, to nebylo jak dneska.
No, a dělala jste to někdy jako profesi?
Ne, dělala jsem to chvilku. Po vyučení byla delimitace, jestli víte, co to je. To se rozdělovaly podniky, to bylo průmyslový podnik a stavební podnik. No, a tak řekli, tak ty jsi vyučená, tak půjdeš do toho průmyslového a tam budeš opravovat spotřebiče. Tam na tu opravu spotřebičů byly takové tři starší ženské. Všechno bylo tenkrát úplně jiné než dnes. To se rozdělala třeba žehlička, dala se tam nová vložka, zapojilo se to a bylo to opravený.
A tak jsem dělala, ale sem tam byla tam i jiná práce, po městě byly dílny všelijaké, takže tam byla nějaká údržba potřeba udělat. A na to jsem musela jít, ale měli jsme tam mistra takového, on byl pořád opilý. A já jsem s ním musela pracovat a on říká: „Tak, uděláš tady toto a já si jdu něco vyřešit.“ A ostatní chlapi mi říkali, že v poledne tam bude jak na koni a bude opilý jak šrub. No a skutečně. A říkali mi: „No nenechej se, on si bude chtít vykázat práci sám na sebe a ty oškrábeš kolečka.“ No brala jsem tenkrát 400 Kčs za měsíc.
A to se bavíme o jakém období?
Já jsem šla v roce 51 do učení. Pak jsem šla zase na pracák, že tam dělat nebudu. Ale že pracovat chci, že nechci sedět a čekat, až bude nějaké volné místo, tenkrát té práce taky nebylo moc. No začala jsem pak dělat tady, v Kvasicích, v komunálu. Až jsem se vdala, měli jsme tam spolu s manželem elektrikářskou dílnu.
No a kde jste se vlastně s manželem seznámili? Na škole? Protože já vím, že byl váš manžel elektrikář.
No nebyl. Dílnu jsme měli jen díky tomu, že jsem já měla výuční list. Ale musel si ho udělat dodatečně. On se vyučil jemným elektromechanikem a autoelektrikářem.
A v kolika letech jste se vdávala?
Ve dvaceti. Tenkrát to tak bylo. Dneska už by se tak brzo nechtěla žádná vdávat.
A po svatbě jste bydlela už tady v Kvasicích?
Tady. Museli jsme bývat s manželovými rodiči. Bývali jsme tady 4 roky a pak jsme dostali byt. Ale nebylo to jednoduché, takový byt získat. My jsme totiž nejprve přistavěli část domu, ve které se teď nacházíme – na tuto přístavbu jsme dostali tisíc cihel a tři metráky cementu. A když jsme si pak zažádali o byt, tak nám na Národním výboru řekli, že jsme dostali už materiál na přístavbu domu, a teď po nich chceme nový byt. V tu dobu se stavěl činžovní dům u pošty s novými byty pro mladé rodiny s více dětmi, a proto nám jej nechtěli dát. Přitom byty už měli přislíbené rodiny i s jedním dítětem, a my jsme navíc pracovali pro kvasický komunál, kde jsme dostávali malé platy. No nakonec nám byt dali. Tam jsme nakonec bydleli deset let, pak otec manžela onemocněl, byl na vozíčku a manželova matka už péči o něj nezvládala, tak jsme se museli nastěhovat zpátky do tohoto domu.
Vy jste říkala, že jste dělali pro komunál – jak to vlastně fungovalo? Pamatuji si, že sídlo měl v domě, kde je teď kadeřnictví, květinářství …(A.Dohnala 16?)
Ano, tam byly dílny, tam byl sklenář, my jsme tam byli, švadleny tam byly, kanceláře tam měli. Pak tu ještě fungovala klempířská dílna, stolařství, zedníci, holička atd.
A to všechno řídila obec?
Ano, to vše bylo obecní.
Takže to jste měli jen vy dva, nebo tam byl ještě někdo?
Napřed jsme tam byli sami dva, já jsem pak odešla a vzali tam několik učňů. V roce 1968 z dílny odešel i můj manžel. Měl tam velmi nízkou mzdu, asi 1100 Kčs, to bylo opravdu málo. Šel pak dělat do Plastiky.
A ten komunál fungoval i pro všechny okolní dědiny?
Ano, to bylo pro celou tuto oblast.
A stolařství bylo kolik?
Tři. Vzpomínám na pana Štanglicu, ten měl i pohřební službu, a měl krásný pohřební vůz, který měl leptaná skla, to byla tenkrát paráda. Měl i koně. Potom tu byl pan Hlavinka, který měl dílnu v ulici Husova. To byl dobrý stolař, ale toho zničili komunisti.
Když chvilku zůstaneme u té 2.světové války, máte ještě v paměti nějaké vzpomínky na tuto dobu?
No, přes ty malé vesnice ta válka moc nešla. Já si jen pamatuji, jak nás seřval jeden německý důstojník.
To bylo tak – můj otec byl starosta Karolína, za války, a několik těchto německých vojáků přijelo i sem, dělali různé kontroly a maminka jakožto žena starosty s ještě jednou paní, pro ně musely nasmažit řízky, udělat jim hostinu. No a já ještě s chlapcem od té paní jsme byli s nimi, v hospodě, kde bylo i takové jeviště. A my jsme s tím klukem řádili jak černá ruka, křičeli jsme a skákali na tom jevišti. Němcům to samozřejmě začalo vadit, tak ten jeden důstojník přišel a seřval nás.
A německy, nebo česky?
Německy, my jsme mu nerozuměli, protože jsme se ještě neučili německy. Až potom jsme se němčinu učili, ale jen chvilku. To už byl konec války.
Ještě si pamatuji, že za války byla maminka zavřená, protože prodala starou slípku. Měšťáčtí neměli co jíst, tak chodili po dědinách. Tam chodila handlířka, ta vždycky přijela na kole a sháněla, kdo jí co prodá. Pak to prodávala dál ve městě za drahý peníze. Tak se prodávalo všechno jídlo, máslo, vajíčka atd. A tak se stalo, že jednou prodala tato handlířka starou slípku, která už nesnášela vajíčka. Pak musela popravdě říct, kde to nakoupila, že u nás. Tak musela maminka do kriminálu. Na týden musela jít sedět.
A kam?
Do Kroměříže. Lepila tam obálky, drala peří.
Když pak skončila válka, tak tudy šla fronta. Vojáci byli i u nás, spali u nás na hůře.
Rumuni?
Rumuni tam byli, a taky vím, že tam byl jeden Maďar, mladý chlapec a já jsem měla sestru o 11 let starší a ona se mu líbila, tak u nás sedával vždycky večer. Hráli jsme Člověče nezlob se. Pěkný kluk to byl, já si ho ještě pamatuju. Nechali nám doma starou harmoniku.
A vás se nijak nedotklo, když tady v Kvasicích vyhodili do povětří most? Děda mi vyprávěl, že tenkrát museli všichni chlapi do kostela, tak ho babička zahrabala ve sklepě do brambor, aby tam nemusel, ale pak se polekali, a stejně do kostela šel.
Tak to se nás nijak nedotklo, tato událost. Ale co si pamatuji po válce, byli jsme na májové, seděli jsme tam večer v takové malé kapličce a přiletěla tam jedna panímáma a říká: „Vlasovci jsou tady! Pojďte honem všichni dom, schovat se!“ Pak se ale ukázalo, že to byli opilí Ukrajinci.
A můžete nám říct, co pro vás byla nejlepší doba z celého vašeho života?
Abych vám řekla pravdu, tak žádná. Nadšená jsem byla z 89. roku, když přišla revoluce – to jsme byli všichni šťastní. Mně totiž bolševismus strašně vadil. Viděla jsem, jak to bylo po válce a po tom 48. roku, to bylo něco tak strašného…
Sebrali něco vašim rodičům?
Všechno. Sice naši měli velice málo, my jsme měli jen 5 měřic, to je asi hektar, ale měli jsme nějaký pacht (pacht byl pronajaté pole), a ten nám taky sebrali.
Maminka se tolik našetřila na kravičku a tu jí pak taky vzali – musela ji dát do družstva. Prase se tam muselo dát, sádlo se muselo odevzdávat, tvaroh, máslo se muselo odevzdávat, protože u nás nebyla žádná mlékárna. Vajíčka také. Jak to bylo za války, tak to bylo za bolševika.
A co tam bylo za lidi, v JZD, to byli rolníci?
Ano, to byli všechno chlapi z Karolínova, co měli trošku více pole. Ale to nebyli ti dobří hospodáři, ti dobří hospodáři s tím nechtěli mít nic společného. Ti pořád vyčkávali, že to bude dobrý, jenomže je pořád tak deptali, s tím povinným kontingentem, že tam pak stejně šli taky. Protože to skutečně jinak nešlo – oni museli své stroje, jako byla mlátička například, odevzdat. Lidem nakonec nic jiného nezbývalo než se přidat. Ženské pak chodili pracovat na pole, a vydělaly si 5 korun za den. Brácha se musel jít vyučit do toho družstva, na mechanizátora, pak tam i začal pracovat.
A pro porovnání, jak se třeba pohybovaly ceny, v té době? Když byl důchod 280 Kčs, kolik stály základní potraviny?
Tak trochu si pamatuju, maso stávalo 30 korun za 1 kilo, velký rozdíl mezi svíčkovou a kýtou nebyl, ale musím podotknout, že tu kýtu a svíčkovou málokdo dostal. To bylo podpultové zboží. Vajíčka stávala korunu, máslo 10 korun, cukr 8 korun, celý bochník chleba stál 6 korun, rohlík byl za 20 halířů. Děvčata, na všechno se stály fronty. Na hygienické potřeby, na prášky na praní, na ovoce.
A když vezmete tu vaši kvasickou éru, co vám vyběhne jako nejdůležitější moment, pro Vás osobně?
No, věříte děvčata, že asi nic, protože my jsme měli tak málo peněz, že já jsem byla ráda, že jsem vůbec s tím vystačila. Když jsme si našetřili na stůl s židlemi, to bylo unikum.
Co si pamatuju, když přijeli Rusáci v osmašedesátém, mířili na nás puškami, my jsme jim ukazovali, že je podřežeme. Šel kolem jeden chlapec, Bláha se jmenoval, byl to študák ještě, a oni mu strkali letáček do ruky, o tom, že je tady kontrarevoluce, on leták vzal, zmačkal a hodil do příkopy. A už to kolem něho lítalo. Naši chlapi vzali kýbl s vápnem a šli psát, na most (tam byl dříve takový dřevěný plot), všude, kam se dalo, a kde jezdili Rusáci, tam psali.
Co se týče dalších významných událostí z našich dějin, my jsme toho, jako obyčejní lidi, moc nevěděli, komunisti vše tutlali, o ničem nás neinformovali. Poslouchali jsme jen rádio, nejčastěji Svobodnou Evropu, a to jsme museli mít okna, dveře zavřené. Pamatuji si, že když vybuchl Černobyl, chlapi v Plastice vzali dozimetr a šli tajně měřit radiaci a bylo to tady-naměřili zvýšené hodnoty. Měli ale zakázané o tom mluvit.
Je někdo z Kvasic, na koho máte krásné vzpomínky? Nějaká osobnost, na kterou vzpomínáte v dobrém?
Víte, že ani nevím? Asi mi nikdo nijak v paměti neutkvěl.
Ani žádný doktor, učitel?
No na jednoho pana učitele, který byl opravdu na svém místě, si pamatuji. Zona se jmenoval, ale on se pak stěhoval, někam na jižní Moravu. Uměl učit, byl to spravedlivý člověk, ochotný.
A na pana ředitele Šušáka si pamatujete?
Ano, pamatuji. Ten nám říkal vždycky: „ty huso fialová!“ Házel po nás svazky klíčů, ale byl dobrý matikář i ředitel.
Byl tu ještě dobrý doktor, na Horní ulici, Zlámal se jmenoval. To byl doktor chudých. Když léčil někoho, kdo neměl peníze, říkával, že mu nemusí platit, že si to vybere na těch bohatých. Pak byl ale popraven Němci. Toho si ovšem nepamatuji, znám ho jen z vyprávění.
Žádnou jinou významnou osobnost už si nijak nevybavuji.
A chodila jste do kostela, pravidelně?
No, když jsem ještě byla dítě, tak to jsem musela chodit pořád. Proto se nám to tak možná zprotivilo všem. Do kostela jsme museli chodit na každý svátek, ať byla zima, pršelo.
Byl tu jeden děkan, leží tady na hřbitově, lidi na něho vzpomínají, že byl oblíbený.
Ale já na něj mám jinou vzpomínku. Moje starší sestra nešla do měšťanky, protože nebylo peněz. Když se chodilo do měšťanky, dítě muselo být lépe oblečené, muselo mít koupené učebnice, boty. No a ona slyšela, jak si o ní vykládá její učitel s tím děkanem, že je velice nadaná, že by si zasloužila chodit do měšťanky, ale že je chudobná. A ten farář, kdyby byl dobrý farář, tak by řekl, že ji církev trochu podpoří, aby do té měšťanky mohla chodit. Ale on neřekl nic. Tak až do osmé třídy chodila na Karolínově do školy. Když byla potřeba, aby mě, jako maličkou, hlídala, tak ji pustili ze školy domů.
A měla jste nějaká oblíbená místa v Kvasicích a okolí?
No my jsme pořád chodili do vinohrádku a na Tabarky. Jinak moc nikam, na kávu se tenkrát nechodilo, do hospody chodili jenom chlapi.
Tak ještě poslední otázka – co jste dělávali po večerech?
No, my jsme strašně brzy vstávali, ve 4 hodiny, takže my jsme museli jít spát brzy. Já jsem teda hodně četla, hlavně historické romány, detektivky. Brzy jsme pak koupili televizi, protože my jsme byli zvyklí chodit 2x týdně do kina, a s dítětem to už nešlo.
Moc děkujeme za krásný rozhovor.
Rozhovor s paní Marií Dosoudilovou
Další občankou, kterou jsme zpovídaly, byla nejstarší občanka Kvasic, paní Marie Dosoudilová, které je již 101 let. Rozhovor vznikl v červenci roku 2025.
Paní Dosoudilová, když jste přivdala, to bylo v tom osmačtyřicátém roce?
V osmačtyřicátém jsem se vdávala.
A kde jste se narodila?
Tady, v Kvasicích. V Dolní ulici, tam, kde je teď novinová budka, tak naproti ní. Tam ty domy museli zbourat, asi kvůli autobusové zastávce. Tam už to teď ani neznám. Znala jsem v Kvasicích dům od domu, chodívala jsem s oběžníkem.
A do školy jste chodila v Kvasicích?
Ano, chodila, už od kláštera. Klášter, to jsme měli jako mateřskou školku. Toho času tady byly řádové sestry v domě, kde dnes sídlí zdravotní středisko. To vše tenkrát zařídil pan hrabě. Tenkrát nebyly ženy zaměstnané, ale hospodařily na poli. Takže když měly malé děti a potřebovaly někam odjet, něco vyřídit, nebo pracovat na tom poli, tak děti daly k těmto sestrám. Ty se o nás pěkně staraly, bylo nám tam velice dobře.
A pak jsme šli do školy, tady, v Kvasicích. To se chodilo do 14 let, bylo prvních pět ročníků základních, a pak byli tři ročníky, měšťanské. To potom nastavovali školu – první škola měla jen jedno patro, a pak přistavěli další, protože začaly chodit děti z celého okolí.
A vzpomenete si na nějaké učitele, kteří Vás učili?
Ano, paní Bartáková nás učila v první třídě. A od druhé do páté třídy jsme měli paní učitelku Pijáčkovou?? Pak, v těch dalších ročnících se to střídalo, takže to bylo více, těch učitelů.
A kolik dětí vás bylo ve třídě?
Hodně, kolem 30. (Ukazuje fotku ze třídního srazu po 50 letech).
Tady je i pan Řezníček? On byl Váš spolužák?
Ano, byl spolužák. I Bohuš Rozsypalů, Karel Klimentů, Skácelíkovy děvčata.
(Ukazují fotku z první třídy).
A vy jste byli rozdělení na chlapce a děvčata, ve škole, že ano?
Ano. Ještě si vzpomínám na pana učitele Jahodu, manželé Královi.
A co je toto za fotku?
To jsme měli vaření, a to nás učila Leontýna Bazinková ???Ona byla Němka, byly všechny tři sestry tady, byly svobodné. A bydlely spolu v místech, jak je teď obchod s potravinami. Kluci si z nich dělali srandu, ta třetí chodila jen s psíčkem.
Když jsme měli ruční práce, tak jsme háčkovaly, pletly, všechny možné práce jsme se učily.
A toto byla jaká paní, tady na té fotce z vaření? To nebyla asi učitelka?
Ne, to byla paní od pana školníka, oni tam na pozemku zrovna uklízeli a ona šla s kýblem vody kolem nás a ten fotograf jí říká: „no honem si sem k nim stoupněte!“, a tak je na fotce, i s kýblem.
A ještě k tomu panu učiteli Jahodovi – on byl dobrý učitel, měl nás na krasopis, počty, hudební výchovu, byla ho velká škoda.
A co se mu stalo?
No, on zemřel v koncentračním táboře.
Byl v nějakém odboji?
Ne. Oni ho obviňovali, že měl něco s jednou žačkou, ale to nevím, jestli je to pravda.
No a po škole jste co dělala?
Po základní škole jsem pak ještě dva roky chodila do hospodářské. No a pak už začala válka. To nás pak rozdělovali na úřadu práce. Všichni se vyhýbali nuceným pracím, nikdo nechtěl do Německa. Já jsem byla přidělena na velkostatek tady, tam jsem chodila od šesti do šesti, každý den, v zimě, v létě. Správce nechtěl, abych odešla, protože jsem byla dobrá pracovnice. No ale pak už jsem musela nastoupit, a bylo to do Lutína. Maminka plakala, bratr byl v Německu, na nucených pracích. A tak jsem narukovala. To bylo v 38, když nás Němci obsadili. My jsme šli z pole a viděli jsme plné ulice ženských, všechny plakaly. A to nám pak řekly, že Němci obsadili Sudety.
A po válce, v 45.roce, to Vám bylo 21, že?
Ano.
A vdávala jste se v roce 48…
To mi bylo 24 let. Bylo to 5.6.
A jak jste si našla manžela?
Tady, v Kvasicích. Ale on nebyl rodák, on se narodil v Dolní Suché.
A jak se sem dostali?
On (manželův otec) byl zaměstnaný na dráze, a když se oženil, tak si bral manželku z Kvasic. Tatínek jim koupil tento domek.
A vzpomenete si na svatbu ještě?
Svatbu jsme měli v kostele.
A pak jste měli hostinu?
U nás doma, ale bylo to pěkné.
A kolik lidí jste asi měli na svatbě?
Kolem 20.
Tatínek posháněl kde co, měli jsme kočár s koňmi, půjčený.
A po svatbě jste bydlela tady?
Ano.
Tak rychle to uteklo, už jsem 25 let vdova.
A vzpomenete si na něco z padesátých let, jak to tady vypadalo? Jaké tady byly obchody?
Já si vzpomenu ještě i na židy, ale je to z doslechu. To jsem ještě nežila. Teta vždycky vykládala, tady byl, jak je teď Bořuta, tak tam byl nějaký Siebenschein. Na Marečkovým byl taky nějaký, podobný jméno měl,ale toho si nepamatuju (asi Sigmund Liebenshein). Pak byl Morkes, to je tam, jak je večerka. Toho si už pamatuji, toho jsem znala dobře. A byl hodný. Když jsem šla nakoupit, a zaplatila jsem, tak vzal papír, udělal kornoutek a nasypal mi tam nějakých cukrovinek. A ještě byl tady Schenk, a ten byl také hodný, byl všem nápomocný. A poslední židy jsem zažila, to jsem byla ještě v tom dvoře tady, na tom velkostatku. Byli jsme na dvoře a najednou tam přijel houf nějakých lidí a postavili narychlo nějaký domek a tam shromažďovali všechny židy z okresu, kteří byli vesměs mladí. Pamatuju si, jak jsme šli do pole, to bylo nějak v květnu, a šli jsme plít řepu. A vidím, jak ženě, co byla vedle mě na řádku, začaly kapat slzy z očí na tu řepu.
Tak tady přebývali do té doby, než je odvezli. Oni plakali pořád, pak začali i ti druzí.
A myslíte, že věděli, co se s nimi stane?
Ano, oni to věděli, že jdou do plynu. Jeden tam úplně zešílel.
A po válce, když přišli k moci komunisti a začala kolektivizace, to si na něco vzpomenete? Jak to tady v Kvasicích bylo?
V Kvasicích všechno posbírali. Náš tatínek měl dva koně, dvě krávy. Všechny povinné odvody byly kruté. Sebrali i všechno hospodářské nářadí, stroje.
Po válce jsem pak šla pracovat do Zlína, na místo mého bratra, ten musel odjet do Německa. Tak se ho zeptali, jestli by tu práci nechtěla dělat jeho sestra, že jsem šikovná. Vše jsem znala už z hospodářské školy. Tam jsem byla 3 roky.
A jak jste do Zlína jezdila? Jezdily už autobusy?
Vlakem. Ráno v 5 hodin jsem šla pěšky, nebo na kole do Tlumačova a večer zpátky, přišla jsem domů v 7 hodin. Celý den bez teplého jídla. Nebylo to nic moc, ale každá dcerka chtěla peníze, aby si mohla pořídit něco do výbavy.
A když jste se vdala, tak už jste tam nepracovala?
Ne, už tři měsíce před svatbou jsem odešla, šila jsem si. Já jsem totiž po škole chodívala pomáhat šít k jedné švadleně, k paní Vrtaníkové, která bydlela přes dva domky od nás. Měli kovárnu, dům na rohu. My bydleli dva, tři domy od nich.
Na té straně, jak je škola?
Na opačné. Na té straně jsme měli zahrádku a stodolu.
A bavilo Vás šít?
Ano, mě ruční práce moc bavila. Šila jsem nejen na sebe, ale i na ostatní. Když bylo potřeba.
No a to bylo potřeba, já jsem mladší a taky jsem musela šít dětem oteplovačky, bundy, protože nic nebylo.
Ano, šila jsem i na vnuky (ukazuje fotky vnoučat). Ty měly dědečka moc rádi. (Ukazuje staršího z vnuků). Chudáček, ten musel odejít. Oba dva, i s dědečkem, v jednom dnu. Vnuk měl 18 let, měl nádor. Umřel nad ránem, šla jsem to manželovi říct, že Tomášek umřel, a on do hodiny šel za ním, měl infarkt. To se stalo v roce 2000.
Ukazují fotoknihu, která byla pořízena ke 100 letům paní Dosoudilové. Fotka z tělovýchovné jednoty Orel. Byl tu Orel, i Sokol.
A měli jste v rodině dlouhověkost? Dožili se Vaši rodiče vysokého věku?
Ne, neměli. Předchozí pokolení se dožívaly šedesátky.
Ještě bych vám řekla něco o Masarykovi. Byl u moci, když jsem já chodila do první třídy a narodil se 7.3. 1850, tady dole, v Čejči. A my jsme ho měli ve třídách na obrazech. Mělo být výročí jeho narození, měli jsme být slavnostně oblečení. Všichni se radovali, vešli jsme do kinosálu a tam nám pouštěli o něm filmy. Každá třída měla nacvičené pásmo na počest jeho narození. A zpívali jsme: Tatíčku starý náš, šedivou hlavu máš.
Dokud žije tvoje hlava, bude dobrá naše správa,
Tatíčku starý náš, dokud ty jsi mezi námi,
Dobře je tu ještě s Vámi, dokud ty jsi mezi námi,
Tatíčku starý náš...
Moc děkujeme za krásný rozhovor.