Paměť Kvasic

Nový projekt knihovny – Paměť Kvasic, vznikl ve spolupráci s Historickým spolkem městečka Kvasice. Cílem projektu je získat a uchovat informace o životě obce tak, jak jej viděli a prožívali jednotliví lidé žijící v různých obdobích 20. století. Tyto materiály mají být postupně zpracovány a uchovány jako důležité svědectví o historii našeho městečka a životě v něm. V rámci projektu vznikne databáze příběhů pamětníků z obce Kvasice, které budou publikovány na webových stránkách obce, knihovny nebo Historického spolku městečka Kvasic. Projekt tak bude přispívat k uchování kulturní identity a nabízet možnost předat cenné zkušenosti a poznatky budoucím generacím.

Rozhovor s paní Jaroslavou Hrabalovou

První občankou Kvasic, kterou jsme zpovídaly, byla paní Jaroslava Hrabalová, která se narodila před více než 85 lety. Rozhovor jsme s paní Hrabalovou pořídily v srpnu roku 2025.

Protože já vím, že vy nejste z Kvasic, tak nám řekněte, kde jste se narodila, jak jste se sem dostala.

Na Karolínově.

A přímo doma?

Doma, dříve se nechodilo do porodnice před těmi devadesáti roky. Bylo nás sedm sourozenců, takže nás bylo bohatě.

A chodili jste do školy do Kvasic, nebo tam byla na Karolínově?

Tam byla škola, do páté třídy. A potom už se chodilo do Kvasic, do měšťanky.

To jste chodili pěšky nebo autobusy už jezdily?

Pěšky, pěšky, tenkrát autobus jezdil, ale jenom pro dělníky do Zlína. No někdy nás můj švagr vzal autobusem z Kvasic a dovezl nás pod Karolínov. Kdo měl kolo, tak mohl jezdit na kole, když bylo pěkně. Byly to hrozný cesty. Když vám řeknu, děvčata, ať bylo, jak bylo. To není, jak dneska zaprší a už se nejde nikde, nebo nejede autobus, kdepak. My jsme poctivě chodili, ať bylo, jak bylo, to by muselo být opravdu strašně, abychom my nešli do té školy. Přišli jsme třeba zmoklí nebo mokří od sněhu, ze závějí, museli jsme se ve škole vysvléct z punčoch, protože jsme byli všichni promáčení a tam se topilo ve velikých kamnech. A tam byly ty paravány, kolem, tak tam se to navěšelo, aby to uschlo, než půjdeme domů. Nikdo nás nelitoval, my jsme se taky nelitovali, měli jsme z toho srandu. Opravdu ten život byl úplně něco jiného.

A měla jste kamarády třeba z Kvasic, když jste tam chodila do školy?

Ne, tak tenkrát se chodilo děvčata zvlášť a kluci zvlášť. No, a tak jsme se museli kamarádit se všema, ale rozdíl to byl určitý, protože my jsme z toho Karolínova, nebo vůbec z těch dědin okolo – Střížovice, Bařice, Bělov, Nová Dědina, byli na tom jinak. To byla jinačí sorta ty Kvasice, oni byli trošku víc. Já jsem to cítila až potom, dokud jsme tam chodili, jsme to jaksi nezaregistrovali, že jsme takový chudinky.

A jak to, že to byly holky a kluci zvlášť? To byla celá třída holek a celá třída kluků?

Ano. Já nevím, proč to tak bylo. Až potom v poslední třídě, v té devítce, jsme se spojili.

A to už byla tenkrát základní škola, nebo to byla nějaká ta měšťanka?

To byla měšťanka. Aspoň si to myslím. No, my jsme tomu říkali měšťanka.

A co jste potom dělala po vychození?

Co jsem dělala? Šla jsem do učení – elektrikářem jsem se vyučila. Já jsem vyučený elektrikář na stavby. To bylo první rok, co to začalo. A to byly děvčata zednice, havířka taky jedna byla, nástrojařky. No a já jsem byla jediná elektrikářka.

A jak jste si to vybrala, nebo to vám někdo vybral?

No, tak to jsem přišla na pracovní úřad a tam se mě zeptali: „Tož co budeš dělat? No, tak podívej se, tady máme takové a takové řemesla. No, žádná švadlena nebo holička, ale máme tady tu elektrikářku, a to budeš opravovat spotřebiče.“ Já jsem proti tomu nebyla, a tak jsem šla do učení na dva roky.

A to bylo v Kroměříži?

V Kroměříži. Stavební podnik to byl. No, byla jsem tam jediná holka.

Tak to bylo příjemné, ne?

No, páni mistři, to byli starší páni, oni mě opatrovali jak svoji vnučku. A kluci ti mě nenechali dělat těžký práce velice, protože ono to kladivo bylo pro mě trochu těžké, abych s ním bouchala do zdi, to nebylo jak dneska.

No, a dělala jste to někdy jako profesi?

Ne, dělala jsem to chvilku. Po vyučení byla delimitace, jestli víte, co to je. To se rozdělovaly podniky, to bylo průmyslový podnik a stavební podnik. No, a tak řekli, tak ty jsi vyučená, tak půjdeš do toho průmyslového a tam budeš opravovat spotřebiče. Tam na tu opravu spotřebičů byly takové tři starší ženské. Všechno bylo tenkrát úplně jiné než dnes. To se rozdělala třeba žehlička, dala se tam nová vložka, zapojilo se to a bylo to opravený.

A tak jsem dělala, ale sem tam byla tam i jiná práce, po městě byly dílny všelijaké, takže tam byla nějaká údržba potřeba udělat. A na to jsem musela jít, ale měli jsme tam mistra takového, on byl pořád opilý. A já jsem s ním musela pracovat a on říká: „Tak, uděláš tady toto a já si jdu něco vyřešit.“ A ostatní chlapi mi říkali, že v poledne tam bude jak na koni a bude opilý jak šrub. No a skutečně. A říkali mi: „No nenechej se, on si bude chtít vykázat práci sám na sebe a ty oškrábeš kolečka.“ No brala jsem tenkrát 400 Kčs za měsíc.

A to se bavíme o jakém období?

Já jsem šla v roce 51 do učení. Pak jsem šla zase na pracák, že tam dělat nebudu. Ale že pracovat chci, že nechci sedět a čekat, až bude nějaké volné místo, tenkrát té práce taky nebylo moc. No začala jsem pak dělat tady, v Kvasicích, v komunálu. Až jsem se vdala, měli jsme tam spolu s manželem elektrikářskou dílnu.

No a kde jste se vlastně s manželem seznámili? Na škole? Protože já vím, že byl váš manžel elektrikář.

No nebyl. Dílnu jsme měli jen díky tomu, že jsem já měla výuční list. Ale musel si ho udělat dodatečně. On se vyučil jemným elektromechanikem a autoelektrikářem.

A v kolika letech jste se vdávala?

Ve dvaceti. Tenkrát to tak bylo. Dneska už by se tak brzo nechtěla žádná vdávat.

A po svatbě jste bydlela už tady v Kvasicích?

Tady. Museli jsme bývat s manželovými rodiči. Bývali jsme tady 4 roky a pak jsme dostali byt. Ale nebylo to jednoduché, takový byt získat. My jsme totiž nejprve přistavěli část domu, ve které se teď nacházíme – na tuto přístavbu jsme dostali tisíc cihel a tři metráky cementu. A když jsme si pak zažádali o byt, tak nám na Národním výboru řekli, že jsme dostali už materiál na přístavbu domu, a teď po nich chceme nový byt. V tu dobu se stavěl činžovní dům u pošty s novými byty pro mladé rodiny s více dětmi, a proto nám jej nechtěli dát. Přitom byty už měli přislíbené rodiny i s jedním dítětem, a my jsme navíc pracovali pro kvasický komunál, kde jsme dostávali malé platy. No nakonec nám byt dali. Tam jsme nakonec bydleli deset let, pak otec manžela onemocněl, byl na vozíčku a manželova matka už péči o něj nezvládala, tak jsme se museli nastěhovat zpátky do tohoto domu.

Vy jste říkala, že jste dělali pro komunál – jak to vlastně fungovalo? Pamatuji si, že sídlo měl v domě, kde je teď kadeřnictví, květinářství …(A.Dohnala 16?)

Ano, tam byly dílny, tam byl sklenář, my jsme tam byli, švadleny tam byly, kanceláře tam měli. Pak tu ještě fungovala klempířská dílna, stolařství, zedníci, holička atd.

A to všechno řídila obec?

Ano, to vše bylo obecní.

Takže to jste měli jen vy dva, nebo tam byl ještě někdo?

Napřed jsme tam byli sami dva, já jsem pak odešla a vzali tam několik učňů. V roce 1968 z dílny odešel i můj manžel. Měl tam velmi nízkou mzdu, asi 1100 Kčs, to bylo opravdu málo. Šel pak dělat do Plastiky.

A ten komunál fungoval i pro všechny okolní dědiny?

Ano, to bylo pro celou tuto oblast.

A stolařství bylo kolik?

Tři. Vzpomínám na pana Štanglicu, ten měl i pohřební službu, a měl krásný pohřební vůz, který měl leptaná skla, to byla tenkrát paráda. Měl i koně. Potom tu byl pan Hlavinka, který měl dílnu v ulici Husova. To byl dobrý stolař, ale toho zničili komunisti.

Když chvilku zůstaneme u té 2.světové války, máte ještě v paměti nějaké vzpomínky na tuto dobu?

No, přes ty malé vesnice ta válka moc nešla. Já si jen pamatuji, jak nás seřval jeden německý důstojník.

To bylo tak – můj otec byl starosta Karolína, za války, a několik těchto německých vojáků přijelo i sem, dělali různé kontroly a maminka jakožto žena starosty s ještě jednou paní, pro ně musely nasmažit řízky, udělat jim hostinu. No a já ještě s chlapcem od té paní jsme byli s nimi, v hospodě, kde bylo i takové jeviště. A my jsme s tím klukem řádili jak černá ruka, křičeli jsme a skákali na tom jevišti. Němcům to samozřejmě začalo vadit, tak ten jeden důstojník přišel a seřval nás.

A německy, nebo česky?

Německy, my jsme mu nerozuměli, protože jsme se ještě neučili německy. Až potom jsme se němčinu učili, ale jen chvilku. To už byl konec války.

Ještě si pamatuji, že za války byla maminka zavřená, protože prodala starou slípku. Měšťáčtí neměli co jíst, tak chodili po dědinách. Tam chodila handlířka, ta vždycky přijela na kole a sháněla, kdo jí co prodá. Pak to prodávala dál ve městě za drahý peníze. Tak se prodávalo všechno jídlo, máslo, vajíčka atd. A tak se stalo, že jednou prodala tato handlířka starou slípku, která už nesnášela vajíčka. Pak musela popravdě říct, kde to nakoupila, že u nás. Tak musela maminka do kriminálu. Na týden musela jít sedět.

A kam?

Do Kroměříže. Lepila tam obálky, drala peří.

Když pak skončila válka, tak tudy šla fronta. Vojáci byli i u nás, spali u nás na hůře.

Rumuni?

Rumuni tam byli, a taky vím, že tam byl jeden Maďar, mladý chlapec a já jsem měla sestru o 11 let starší a ona se mu líbila, tak u nás sedával vždycky večer. Hráli jsme Člověče nezlob se. Pěkný kluk to byl, já si ho ještě pamatuju. Nechali nám doma starou harmoniku.

A vás se nijak nedotklo, když tady v Kvasicích vyhodili do povětří most? Děda mi vyprávěl, že tenkrát museli všichni chlapi do kostela, tak ho babička zahrabala ve sklepě do brambor, aby tam nemusel, ale pak se polekali, a stejně do kostela šel.

Tak to se nás nijak nedotklo, tato událost. Ale co si pamatuji po válce, byli jsme na májové, seděli jsme tam večer v takové malé kapličce a přiletěla tam jedna panímáma a říká: „Vlasovci jsou tady! Pojďte honem všichni dom, schovat se!“ Pak se ale ukázalo, že to byli opilí Ukrajinci.

A můžete nám říct, co pro vás byla nejlepší doba z celého vašeho života?

Abych vám řekla pravdu, tak žádná. Nadšená jsem byla z 89. roku, když přišla revoluce – to jsme byli všichni šťastní. Mně totiž bolševismus strašně vadil. Viděla jsem, jak to bylo po válce a po tom 48. roku, to bylo něco tak strašného…

Sebrali něco vašim rodičům?

Všechno. Sice naši měli velice málo, my jsme měli jen 5 měřic, to je asi hektar, ale měli jsme nějaký pacht (pacht byl pronajaté pole), a ten nám taky sebrali.

Maminka se tolik našetřila na kravičku a tu jí pak taky vzali – musela ji dát do družstva. Prase se tam muselo dát, sádlo se muselo odevzdávat, tvaroh, máslo se muselo odevzdávat, protože u nás nebyla žádná mlékárna. Vajíčka také. Jak to bylo za války, tak to bylo za bolševika.

A co tam bylo za lidi, v JZD, to byli rolníci?

Ano, to byli všechno chlapi z Karolínova, co měli trošku více pole. Ale to nebyli ti dobří hospodáři, ti dobří hospodáři s tím nechtěli mít nic společného. Ti pořád vyčkávali, že to bude dobrý, jenomže je pořád tak deptali, s tím povinným kontingentem, že tam pak stejně šli taky. Protože to skutečně jinak nešlo – oni museli své stroje, jako byla mlátička například, odevzdat. Lidem nakonec nic jiného nezbývalo než se přidat. Ženské pak chodili pracovat na pole, a vydělaly si 5 korun za den. Brácha se musel jít vyučit do toho družstva, na mechanizátora, pak tam i začal pracovat.

A pro porovnání, jak se třeba pohybovaly ceny, v té době? Když byl důchod 280 Kčs, kolik stály základní potraviny?

Tak trochu si pamatuju, maso stávalo 30 korun za 1 kilo, velký rozdíl mezi svíčkovou a kýtou nebyl, ale musím podotknout, že tu kýtu a svíčkovou málokdo dostal. To bylo podpultové zboží. Vajíčka stávala korunu, máslo 10 korun, cukr 8 korun, celý bochník chleba stál 6 korun, rohlík byl za 20 halířů. Děvčata, na všechno se stály fronty. Na hygienické potřeby, na prášky na praní, na ovoce.

A když vezmete tu vaši kvasickou éru, co vám vyběhne jako nejdůležitější moment, pro Vás osobně?

No, věříte děvčata, že asi nic, protože my jsme měli tak málo peněz, že já jsem byla ráda, že jsem vůbec s tím vystačila. Když jsme si našetřili na stůl s židlemi, to bylo unikum.

Co si pamatuju, když přijeli Rusáci v osmašedesátém, mířili na nás puškami, my jsme jim ukazovali, že je podřežeme. Šel kolem jeden chlapec, Bláha se jmenoval, byl to študák ještě, a oni mu strkali letáček do ruky, o tom, že je tady kontrarevoluce, on leták vzal, zmačkal a hodil do příkopy. A už to kolem něho lítalo. Naši chlapi vzali kýbl s vápnem a šli psát, na most (tam byl dříve takový dřevěný plot), všude, kam se dalo, a kde jezdili Rusáci, tam psali.

Co se týče dalších významných událostí z našich dějin, my jsme toho, jako obyčejní lidi, moc nevěděli, komunisti vše tutlali, o ničem nás neinformovali. Poslouchali jsme jen rádio, nejčastěji Svobodnou Evropu, a to jsme museli mít okna, dveře zavřené. Pamatuji si, že když vybuchl Černobyl, chlapi v Plastice vzali dozimetr a šli tajně měřit radiaci a bylo to tady-naměřili zvýšené hodnoty. Měli ale zakázané o tom mluvit.

Je někdo z Kvasic, na koho máte krásné vzpomínky? Nějaká osobnost, na kterou vzpomínáte v dobrém?

Víte, že ani nevím? Asi mi nikdo nijak v paměti neutkvěl.

Ani žádný doktor, učitel?

No na jednoho pana učitele, který byl opravdu na svém místě, si pamatuji. Zona se jmenoval, ale on se pak stěhoval, někam na jižní Moravu. Uměl učit, byl to spravedlivý člověk, ochotný.

A na pana ředitele Šušáka si pamatujete?

Ano, pamatuji. Ten nám říkal vždycky: „ty huso fialová!“ Házel po nás svazky klíčů, ale byl dobrý matikář i ředitel.

Byl tu ještě dobrý doktor, na Horní ulici, Zlámal se jmenoval. To byl doktor chudých. Když léčil někoho, kdo neměl peníze, říkával, že mu nemusí platit, že si to vybere na těch bohatých. Pak byl ale popraven Němci. Toho si ovšem nepamatuji, znám ho jen z vyprávění.

Žádnou jinou významnou osobnost už si nijak nevybavuji.

A chodila jste do kostela, pravidelně?

No, když jsem ještě byla dítě, tak to jsem musela chodit pořád. Proto se nám to tak možná zprotivilo všem. Do kostela jsme museli chodit na každý svátek, ať byla zima, pršelo.

Byl tu jeden děkan, leží tady na hřbitově, lidi na něho vzpomínají, že byl oblíbený.

Ale já na něj mám jinou vzpomínku. Moje starší sestra nešla do měšťanky, protože nebylo peněz. Když se chodilo do měšťanky, dítě muselo být lépe oblečené, muselo mít koupené učebnice, boty. No a ona slyšela, jak si o ní vykládá její učitel s tím děkanem, že je velice nadaná, že by si zasloužila chodit do měšťanky, ale že je chudobná. A ten farář, kdyby byl dobrý farář, tak by řekl, že ji církev trochu podpoří, aby do té měšťanky mohla chodit. Ale on neřekl nic. Tak až do osmé třídy chodila na Karolínově do školy. Když byla potřeba, aby mě, jako maličkou, hlídala, tak ji pustili ze školy domů.

A měla jste nějaká oblíbená místa v Kvasicích a okolí?

No my jsme pořád chodili do vinohrádku a na Tabarky. Jinak moc nikam, na kávu se tenkrát nechodilo, do hospody chodili jenom chlapi.

Tak ještě poslední otázka – co jste dělávali po večerech?

No, my jsme strašně brzy vstávali, ve 4 hodiny, takže my jsme museli jít spát brzy. Já jsem teda hodně četla, hlavně historické romány, detektivky. Brzy jsme pak koupili televizi, protože my jsme byli zvyklí chodit 2x týdně do kina, a s dítětem to už nešlo.

Moc děkujeme za krásný rozhovor.

Rozhovor s paní Marií Dosoudilovou

Další občankou, kterou jsme zpovídaly, byla nejstarší občanka Kvasic, paní Marie Dosoudilová, které je již 101 let. Rozhovor vznikl v červenci roku 2025.

Paní Dosoudilová, když jste přivdala, to bylo v tom osmačtyřicátém roce?

V osmačtyřicátém jsem se vdávala.

A kde jste se narodila?

Tady, v Kvasicích. V Dolní ulici, tam, kde je teď novinová budka, tak naproti ní. Tam ty domy museli zbourat, asi kvůli autobusové zastávce. Tam už to teď ani neznám. Znala jsem v Kvasicích dům od domu, chodívala jsem s oběžníkem.

A do školy jste chodila v Kvasicích?

Ano, chodila, už od kláštera. Klášter, to jsme měli jako mateřskou školku. Toho času tady byly řádové sestry v domě, kde dnes sídlí zdravotní středisko. To vše tenkrát zařídil pan hrabě. Tenkrát nebyly ženy zaměstnané, ale hospodařily na poli. Takže když měly malé děti a potřebovaly někam odjet, něco vyřídit, nebo pracovat na tom poli, tak děti daly k těmto sestrám. Ty se o nás pěkně staraly, bylo nám tam velice dobře.

A pak jsme šli do školy, tady, v Kvasicích. To se chodilo do 14 let, bylo prvních pět ročníků základních, a pak byli tři ročníky, měšťanské. To potom nastavovali školu – první škola měla jen jedno patro, a pak přistavěli další, protože začaly chodit děti z celého okolí.

A vzpomenete si na nějaké učitele, kteří Vás učili?

Ano, paní Bartáková nás učila v první třídě. A od druhé do páté třídy jsme měli paní učitelku Pijáčkovou?? Pak, v těch dalších ročnících se to střídalo, takže to bylo více, těch učitelů.

A kolik dětí vás bylo ve třídě?

Hodně, kolem 30. (Ukazuje fotku ze třídního srazu po 50 letech).

Tady je i pan Řezníček? On byl Váš spolužák?

Ano, byl spolužák. I Bohuš Rozsypalů, Karel Klimentů, Skácelíkovy děvčata.

(Ukazují fotku z první třídy).

A vy jste byli rozdělení na chlapce a děvčata, ve škole, že ano?

Ano. Ještě si vzpomínám na pana učitele Jahodu, manželé Královi.

A co je toto za fotku?

To jsme měli vaření, a to nás učila Leontýna Bazinková ???Ona byla Němka, byly všechny tři sestry tady, byly svobodné. A bydlely spolu v místech, jak je teď obchod s potravinami. Kluci si z nich dělali srandu, ta třetí chodila jen s psíčkem.

Když jsme měli ruční práce, tak jsme háčkovaly, pletly, všechny možné práce jsme se učily.

A toto byla jaká paní, tady na té fotce z vaření? To nebyla asi učitelka?

Ne, to byla paní od pana školníka, oni tam na pozemku zrovna uklízeli a ona šla s kýblem vody kolem nás a ten fotograf jí říká: „no honem si sem k nim stoupněte!“, a tak je na fotce, i s kýblem.

A ještě k tomu panu učiteli Jahodovi – on byl dobrý učitel, měl nás na krasopis, počty, hudební výchovu, byla ho velká škoda.

A co se mu stalo?

No, on zemřel v koncentračním táboře.

Byl v nějakém odboji?

Ne. Oni ho obviňovali, že měl něco s jednou žačkou, ale to nevím, jestli je to pravda.

No a po škole jste co dělala?

Po základní škole jsem pak ještě dva roky chodila do hospodářské. No a pak už začala válka. To nás pak rozdělovali na úřadu práce. Všichni se vyhýbali nuceným pracím, nikdo nechtěl do Německa. Já jsem byla přidělena na velkostatek tady, tam jsem chodila od šesti do šesti, každý den, v zimě, v létě. Správce nechtěl, abych odešla, protože jsem byla dobrá pracovnice. No ale pak už jsem musela nastoupit, a bylo to do Lutína. Maminka plakala, bratr byl v Německu, na nucených pracích. A tak jsem narukovala. To bylo v 38, když nás Němci obsadili. My jsme šli z pole a viděli jsme plné ulice ženských, všechny plakaly. A to nám pak řekly, že Němci obsadili Sudety.

A po válce, v 45.roce, to Vám bylo 21, že?

Ano.

A vdávala jste se v roce 48…

To mi bylo 24 let. Bylo to 5.6.

A jak jste si našla manžela?

Tady, v Kvasicích. Ale on nebyl rodák, on se narodil v Dolní Suché.

A jak se sem dostali?

On (manželův otec) byl zaměstnaný na dráze, a když se oženil, tak si bral manželku z Kvasic. Tatínek jim koupil tento domek.

A vzpomenete si na svatbu ještě?

Svatbu jsme měli v kostele.

A pak jste měli hostinu?

U nás doma, ale bylo to pěkné.

A kolik lidí jste asi měli na svatbě?

Kolem 20.

Tatínek posháněl kde co, měli jsme kočár s koňmi, půjčený.

A po svatbě jste bydlela tady?

Ano.

Tak rychle to uteklo, už jsem 25 let vdova.

A vzpomenete si na něco z padesátých let, jak to tady vypadalo? Jaké tady byly obchody?

Já si vzpomenu ještě i na židy, ale je to z doslechu. To jsem ještě nežila. Teta vždycky vykládala, tady byl, jak je teď Bořuta, tak tam byl nějaký Siebenschein. Na Marečkovým byl taky nějaký, podobný jméno měl,ale toho si nepamatuju (asi Sigmund Liebenshein). Pak byl Morkes, to je tam, jak je večerka. Toho si už pamatuji, toho jsem znala dobře. A byl hodný. Když jsem šla nakoupit, a zaplatila jsem, tak vzal papír, udělal kornoutek a nasypal mi tam nějakých cukrovinek. A ještě byl tady Schenk, a ten byl také hodný, byl všem nápomocný. A poslední židy jsem zažila, to jsem byla ještě v tom dvoře tady, na tom velkostatku. Byli jsme na dvoře a najednou tam přijel houf nějakých lidí a postavili narychlo nějaký domek a tam shromažďovali všechny židy z okresu, kteří byli vesměs mladí. Pamatuju si, jak jsme šli do pole, to bylo nějak v květnu, a šli jsme plít řepu. A vidím, jak ženě, co byla vedle mě na řádku, začaly kapat slzy z očí na tu řepu.

Tak tady přebývali do té doby, než je odvezli. Oni plakali pořád, pak začali i ti druzí.

A myslíte, že věděli, co se s nimi stane?

Ano, oni to věděli, že jdou do plynu. Jeden tam úplně zešílel.

A po válce, když přišli k moci komunisti a začala kolektivizace, to si na něco vzpomenete? Jak to tady v Kvasicích bylo?

V Kvasicích všechno posbírali. Náš tatínek měl dva koně, dvě krávy. Všechny povinné odvody byly kruté. Sebrali i všechno hospodářské nářadí, stroje.

Po válce jsem pak šla pracovat do Zlína, na místo mého bratra, ten musel odjet do Německa. Tak se ho zeptali, jestli by tu práci nechtěla dělat jeho sestra, že jsem šikovná. Vše jsem znala už z hospodářské školy. Tam jsem byla 3 roky.

A jak jste do Zlína jezdila? Jezdily už autobusy?

Vlakem. Ráno v 5 hodin jsem šla pěšky, nebo na kole do Tlumačova a večer zpátky, přišla jsem domů v 7 hodin. Celý den bez teplého jídla. Nebylo to nic moc, ale každá dcerka chtěla peníze, aby si mohla pořídit něco do výbavy.

A když jste se vdala, tak už jste tam nepracovala?

Ne, už tři měsíce před svatbou jsem odešla, šila jsem si. Já jsem totiž po škole chodívala pomáhat šít k jedné švadleně, k paní Vrtaníkové, která bydlela přes dva domky od nás. Měli kovárnu, dům na rohu. My bydleli dva, tři domy od nich.

Na té straně, jak je škola?

Na opačné. Na té straně jsme měli zahrádku a stodolu.

A bavilo Vás šít?

Ano, mě ruční práce moc bavila. Šila jsem nejen na sebe, ale i na ostatní. Když bylo potřeba.

No a to bylo potřeba, já jsem mladší a taky jsem musela šít dětem oteplovačky, bundy, protože nic nebylo.

Ano, šila jsem i na vnuky (ukazuje fotky vnoučat). Ty měly dědečka moc rádi. (Ukazuje staršího z vnuků). Chudáček, ten musel odejít. Oba dva, i s dědečkem, v jednom dnu. Vnuk měl 18 let, měl nádor. Umřel nad ránem, šla jsem to manželovi říct, že Tomášek umřel, a on do hodiny šel za ním, měl infarkt. To se stalo v roce 2000.

Ukazují fotoknihu, která byla pořízena ke 100 letům paní Dosoudilové. Fotka z tělovýchovné jednoty Orel. Byl tu Orel, i Sokol.

A měli jste v rodině dlouhověkost? Dožili se Vaši rodiče vysokého věku?

Ne, neměli. Předchozí pokolení se dožívaly šedesátky.

Ještě bych vám řekla něco o Masarykovi. Byl u moci, když jsem já chodila do první třídy a narodil se 7.3. 1850, tady dole, v Čejči. A my jsme ho měli ve třídách na obrazech. Mělo být výročí jeho narození, měli jsme být slavnostně oblečení. Všichni se radovali, vešli jsme do kinosálu a tam nám pouštěli o něm filmy. Každá třída měla nacvičené pásmo na počest jeho narození. A zpívali jsme: Tatíčku starý náš, šedivou hlavu máš.

Dokud žije tvoje hlava, bude dobrá naše správa,

Tatíčku starý náš, dokud ty jsi mezi námi,

Dobře je tu ještě s Vámi, dokud ty jsi mezi námi,

Tatíčku starý náš...

Moc děkujeme za krásný rozhovor.

Návraty - Procházka Kvasicemi se vzpomínáním co bylo a nebylo a co je (Kvasice 2010, Věra a Zdeněk B)

Spisovatel Adolf Branald napsal, že člověk, který se dožil sedmdesátky má právo na vzpomínání. No, a ten náš ročník, který se pomalu blíží k osmdesátce (anebo velmi rychle?!), má již na čase, aby začal vzpomínat. A na co?

Vzpomínat se dá na mnohé – na to, co jsme v životě prožili a zažili, na své dětství, na studia či učební léta, na první lásky či vojenskou službu, na první setkání po dlouhých letech s bývalými spolužáky či na ty, se kterými se již nesetkáme. Je toho opravdu mnoho, na co je dobré zavzpomínat. Jsou to vlastně naše návraty mezi přátele, návraty domů.

Nedávno jsme se setkali, Věra, Zdeněk a já. Aniž jsme chtěli, najednou to přišlo samo – vzpomínali jsme na Kvasice, co vše zde bylo a co se nenávratně ztratilo a i co nového přibylo. Slovo dalo slovo a tak jsme se domluvili, že se projdeme naším městečkem. Abychom nebyli sami, zveme i vás – jak je to dneska zvykem – na virtuální procházku. Tak pojďte s námi. A kde bude sraz, odkud vyrazíme? No, samozřejmě od naší školy, ta nám všem byla společná.

Naše škola – před školou nás už školník Tůma nečeká a budova školy dnes již dávno není školou; místo svého označení Měšťanská škola nese nápis, že je budova na prodej. Je nám trochu smutno , obracíme se k ní zády a před námi stále stojí ve své ohradě sv. Ján Nepomucký. Taky je dnes opuštěný. Nikdo si kolem něj nehraje na honěnou. Není divu, vždyť budova nové školy je na druhém konci městečka.

„Tak kudy vyrazíme?“ ptala se Věra. „Projdeme nejprve městečko, bývalo zde kdysi velmi rušno, dnes už to tak není.“ Tak jdeme.

Vedle školy bývalo klempířství pana Vážanského a hned v sousedství bývala drogerie pana Skopalíka (tato budova byla asi z důvodu rozšíření cesty na Kroměříž zbourána). Naproti školy stával dům, ve kterém bydlely sestry Bázinkovy, bývalé učitelky ručních prací. Dům byl zbourán a místo něj zde stojí „moderní budova – kostka“ prodejny Jednota. Jak je nyní zvykem, první poschodí obsadili Vietnamci.

V sousedním domě bývala cukrárna paní Emílie Šedivé a hned vedle prodejna šicích potřeb paní Coufalové. V sousedství pak bývalo řeznictví pana Fučíka. Vůně a chuť čerstvého kabanosu je nezapomenutelná. A pak byl již dům u Marečků. Dodnes stojí, byly provedeny nezbytné úpravy, ale vše je již několik let nedokončeno. V levé části býval hostinec, v pravé části prodejna a opravna bot firmy Baťa s vedoucím panem Mandrholcem. Prodejna, jako jedna z prvních ve Kvasicích, měla i svůj telefon. Vedle pak byla prodejna Budoucnost s vedoucím panem Valouškem, později přeměněná na prodejnu oděvů s vedoucí paní Příborskou. I další malý prostor byl využit jako fotoateliér, kam na sobotu a neděli přijížděl dělat svatební a rodinné fotografie pan Valoušek ze Zdounek. Ve dvoře měl svou zámečnickou provozovnu pan Šedivý a v zahradě pak bývala kuželna a velká ledovna, kam se v zimě ukládaly kvádry ledu, vyřezané z řeky Moravy. Ledničky a chladící pulty ještě nebyly. V prvním patře měl ordinaci zubní technik pan Brož. Podle dnešních měřítek mohl by mít tento dům název „Dům služeb“. To vše je ale pryč, jen ve dvoře má dnes svou dílnu majitel domu pan Ševčík. Donedávna před tímto domem bývala obecní pumpa, ale ztratila svou obecní funkci, tak byla odstraněna.

I vedlejší dům sloužil veřejnosti. Byla zde lékárna s vedoucím panem Štěpkou. Dnes prostor slouží jako kulturní středisko.

„A tady v tomto domě přece bydlel pan ředitel Šušák, pamatuješ ještě?“ ptala se mě Věra. „Letos by oslavil už sto let. Utíká to.“ Jak bych mohl zapomenout, byl přísný, ale hodně naučil.

Následuje dům s velkým oválným obrazem Panny Marie, jako památka, kam narazilo utržené srdce kostelního zvonu. Zde měl svou provozovnu řemenářství a sedlářství pan Řezníček.

V dalším jednoposchoďovém domě bývala prodejna potravin a domácích potřeb pana Morkese. I tato prodejna už není.

Tady v tom dalším malém domku měl svou opravnu obuvi pan Viktorín, později pan Kohout. Pan František Smýkal , kousek dál, měl svou provozovnu holičství. Naproti velkého kaštanu byl stánek pana Zlámala, který zde prodával cigarety a tabák.

Centrum městečka končilo rohovým domem, odkud se linula vůně ze stolařství pana Hlavinky. Později zde bylo klempířství.

Rozmýšlíme se.

„Abychom se nemuseli vracet, projdeme se ještě po Hrázi až k Moravě,“navrhuje Zdeněk. Kdysi velmi frekventovaná ulice je také opuštěná. Není most přes řeku Moravu, není provoz. Za války tudy za velkého funění jezdíval s nákladem sentinel z cukrovaru. Nejprve jsme si vzpomněli na pana Vašinu. Ten měl zde provozovnu malířství a natěračství. Zasklít okna také nebyl pro něj problém. Kousek dál bydlel pan Pospíšil; nevím proč, ale říkalo se mu „bordelář“. Jeho královstvím bylo bagrování štěrku z Moravy. Hodně času jsme tam trávívali obdivem práce bagru, zručnosti chlapů při převážení vozíků se štěrkem na pontonech a jejich vytažení po kolejích na skládku. Nad tím vším pak „dohlížel“ náš železný obloukový most. Aby romantika byla úplná, byl zde stánek s občerstvením paní Tekly Novákové.

Nedávno, když byla ještě vojenská posádka v Kroměříži, nacvičovali zde vojáci přechod přes řeku. I to již patří minulosti.

Vracíme se zpět. Po pravé straně ještě stále stojí opuštěná budova mlýna. Prý tam bydlí nějaká rodina. Ale rybníček, kde jsme v létě chodívali na řasy pro kačeny a v zimě byl naším zimním stadionem pro nesmiřitelná hokejová utkání s hokejkami z různých keřových konárů, kdy mezi hrajícími mužstvy předváděla děvčata své krasobruslařské umění, tak ten je již zasypán. Prostor je využíván pro atrakce při kvasické pouti. Naproti bývalého stolařství pana Hlavinky stojí nová budova, kde se vyrábí dopravní značky.

Velká budova naproti prodejny pana Morkese patřila paní Gazdíkové. Bylo to pohostinství. Na jaře, když se blížily Velikonoce měl pan Gazdík plné ruce práce. Zabíjel kozlata. Bramborový salát a kůzlečí řízky – to bývala pochoutka. A v zimě zase prasata. Při pohostinství byl i velký sál, tam se konaly i taneční zábavy. Dnes je tam květinářství, kadeřnictví, gynekologická ordinace aj.

Kousek od pohostinství byl vjezd na pilu.

Dobře si pamatujeme, že zde stávala i budova hasičské zbrojnice. Již nevyhovovala, byla zbourána a vzniklý prostor byl upraven jako autobusové nádraží.

Vedle parčíku stojí panský dům, kde bydlela rodina Proskowetzova. Dnes slouží jako radnice. Je zde i místní knihovna a muzeum, ve kterém jsou předměty z historie Kvasic.

Pak již následuje fara se svými krásnými slunečními hodinami. V proluce mezi budovou fary a další historickou budovou bývala kdysi garáž, kde parkoval se svým autobusem pan Rozsypal. A historická budova, která byla původně školou a pak radnicí, kde měl sídlo i obecní sluha a současně bubeník postupně pan Chrastina, pan Smýkal a pan Polišenský. Obecním strážníkem byl pan Zlámal. Dnes budova slouží jako prodejna květin a kadeřnictví.

Přicházíme k budově Sokolovny. První naše setkání po ukončení školní docházky jsme měli v sále v prvním poschodí. Bylo nás tam plno. Dnes se již scházíme v přízemí v malé místnosti. Zase je nás tam plno. Kéž bychom se tam ještě dlouho setkávali u dobrého jídla, výtečných pagáčků a přátelského povídání. Ještě menší místnost, ve které by nás zase bylo plno už tam není. V průjezdu Sokolovny míval pan Hájek prodejnu novin. Stánek tam již není a průjezd je uzavřen.

Také i budova kina ve dvoře neslouží už svému účelu. Hřiště bylo trochu změněno. Před Sokolovnou stával velmi jednoduchý stojan čerpací stanice pohonných hmot, kterou měl na starosti pan Hájek. Dnes Kvasice mají moderní čerpací stanici naproti pošty.

Dům č.13 mezi školou a Sokolovnou sloužil dříve jako obytný. Dnes je tam restaurace. A jsme zpět, odkud jsme vyrazili. Kudy se nyní dáme? Půjdeme dál? Nejsme unaveni? Sil máme ještě dost, volíme kopec.

První budovou v Horní ulici je bývalý obchod u Jurických. Zde bylo k dostání vše od jehly a snad i až po lokomotivu. Tak tomu je i dnes, jen majitel se změnil. Za rohem směrem k poště bývala v této budově restaurace u Kuchařů. K restauraci patřil i sál s jevištěm. Dnes prostor slouží jako prodejna drogistického zboží a sklad.

V pěkném jednopatrovém domě míval ordinaci pan doktor Zlámal. Jako památka na něj a jeho přátele je zde mramorová deska v upomínku, že zahynuli v koncentračním táboře. Pana doktora Zlámala pak nahradil pan doktor Salaquarda.

Dalším člověkem, který pomáhal lidem byl pan Chrastina. Kousek dál měl při svém domku garáž, ve které měl překrásnou limuzínu Wikov, s kterou poskytoval taxislužby. Domek pak koupil pan Plaček, který byl kostelníkem v římskokatolickém kostele.

Že se v Kvasicích narodil spisovatel Jindřich Spáčil, to jsme všichni věděli, ale ve kterém domě to bylo, to se již nepřipomínalo. Tak tedy, bylo to zde v Horní ulici. Dnes je na rodném domě připevněna mramorová deska, která to připomíná. Velká škoda, že v místní knihovně nejsou k zapůjčení knihy tohoto spisovatele, který mimo jiné psal i o Kvasicích a okolí.

Když jsme přišli až ke hřbitovu, rozmýšleli jsme se, jestli půjdeme ještě dál. Ale hřbitovem přece Kvasice ještě nekončí, je tam mezi poli ještě zahradnictví dříve pana Brázdila a pak bývalá cihelna, později předělána na sušárnu píce pro dobytek. A v bažantnici bývala pálenice, která patřila panu Jurickému. Taky už tam není.

Díváme se na stavbu na Chlumu. Škoda, že tam už nebydlí Círa, náš spolužák, zašli bychom na skleničku a trochu poplkat. Tak se vracíme. Zezadu hřbitova na Osmeku měl svou ordinaci zubař pan Blažek.

Naproti vchodu do hřbitova je nová ulice, jmenuje se Mírová. Jsou zde pěkné rodinné domky. V dolní části ulice jsou dílny bývalého JZD a u cesty ke Kalvárii byla postavena nová hasičská zbrojnice. Za našich školních let jsme sem chodívali sáňkovat a lyžovat. To však nebylo jediné místo pro naše zimní radovánky. Někdy jsme sjížděli dolů od Nového dvora po Kalvárii až ke kapličce. A nebo na Vrážisku. Dnes v obou případech by to bylo velmi nebezpečné. Taky jsme chodívali do parku nedaleko zámku, to byl však velmi malý kopeček. Ale vyřádili jsme se i tam.

„Věro, kam chodí dneska děti sáňkovat?“ Byla mou otázkou překvapena. Neví.

Jdeme dolů do městečka kolem domu, kde bydlel pan Straka, varhaník, ředitel chůru a učitel na hudební nástroje, jeden z posledních žáků Antonína Dvořáka. Byl velmi váženým občanem.

Vzpomínám, tady také něco bylo, pomožte mi. „Ty nevíš, zapomněl jsi? Tu měl zámečnictví pan Šívara a jeho žena byla porodní asistentka,“ připomněl mi Zdeněk. Omlouvám se, těch mých zapomenutí bude jistě ještě víc.

Ten další dům, ten se i dnes svou vůní prozrazuje už na dálku. Pekařství pana Chudoby, dnes u Kolářů. Chleba je tu stále velmi dobrý. Každý den brzo ráno na něj stojí fronta, když přijdeš kolem deváté, tak často již není. Dnes jsou zde k dostání i zákusky.

Vedle bývalo řeznictví pana Peroutky. Měl velkého psa, kterého zapřahal do vozíku, ale nevíme, co v něm převážel. Dnes je tam prodejna novin, časopisů a kuřiva.

Když se dříve řeklo Gustínek, tak každý věděl, že jde o holiče pana Gustu Marčíka. S příchodem prvního jarního sluníčka, a potom přes léto až do podzimu několikrát, ostříhal nás za korunu „na koleno“.

Zase jsme zpět na místě našeho „startu“. Než se pustíme do další etapy, volíme malé občerstvení. Jdeme do zahradní restaurace v domě č.13. Je tu pěkné posezení. Když kvetou stromy, musí tu být hodně vůně.

Zkusíme tu kratší část směrem na Kroměříž. Přicházíme k bývalému kovářství a vím, že se tu kuly i krávy. V rohu dílny ještě nedávno stál buchar Ajax. Dnes je tam autoopravna Renault.

U vchodu do objektu bývalého dvora je informační tabule, že je zde v provozu bowling, to je taková lepší kuželna. Tam už kluci nestaví kuželky za sodovku, jak jsme to dělali my.

Za sýpkou směrem doprava za stodolami bývala polní cesta. Dnes je tam křižovatka a cesta směrem na Tlumačov. Hned na kraji je čerpací stanice pohonných hmot.

Z druhé strany stále stojí budova poštovního úřadu. Jedno se ale změnilo. Dříve poštu dovážel a odvážel k vlakové poště do Tlumačova autem pan Příborský. Dnes už je to jinak.

Naproti poštovního úřadu si nechal postavit dům pan doktor Salaquarda. Po jeho odstěhování byl dům odkoupen a změnil se v noční klub i s patřičnými ženskými službami. Nezastavujeme. Možná, kdybychom byli sami dva se Zdeňkem, šli bychom aspoň nahlédnout. Je s námi Věra, hlídá nás.

V parčíku stále stojí překrásná vila rodiny Proskowetzů. Dnes slouží jako domov sociálních služeb pro děti.

Kdysi chlouba Kvasic a i střední Moravy jeden z prvních cukrovarů dnes chátrá. Administrativní budova je opravena a jsou zde byty. Výrobní část je ve velmi špatném stavu. Ještě po válce jsme tam o prázdninách chodívali na brigádu. Byla tam výroba krmiva pro dobytek. Všude byla vůně z obilí, šrotu a melasy. Taky se tomu provozu říkalo „melasárna“, ale někteří jí hanlivě říkali „mamlasárna“.

Cukrovar měl velkou potřebu vody. Ta byla přiváděna potůčkem s názvem Panenský, který vyvěrá v horách mezi Novou Dědinou a Vrbkou. Byla na něm vybudována soustava rybníků, které sloužily k chovu ryb. Když cukrovar ukončil svou činnost, protože byl nerentabilní, rybníky byly také zrušeny. V poslední době se však buduje za cukrovarem nový rybník, který bude opět sloužit k chovu ryb.

Cestu od Kvasic až na samotný vrchol kopce Vrážisko s barokní kapličkou lemovaly lípy. Zub času se jim nevyhnul. Některé byly vykáceny a nahrazeny novými. (Vzpomínáte? S panem učitelem Gardavským jsme kapličku malovali.)

Ještě jedna vzpomínka mi vyplynula. Blížil se konec války. Spojenecká letadla létala bombardovat německá města. Při jednom poplachu jsme byli posláni ze školy domů. Ale místo domů, jsme šli s partou kamarádů právě sem, na kopec, abychom měli „přehled“. Najednou se letadla začala točit směrem ke Zlínu a pak to začalo. Nejprve svist a pak výbuchy. Za chvíli začal z města stoupat hustý černý dým. Večer jsme se dověděli, co se stalo. Bombardovali Baťovy závody.

Byl zde i kamenolom, ale dnes již neslouží, je zarostlý křovím tak jako výletisko, které zde taky bývalo.

Vracíme se, Zdeňa navrhuje, abychom šli po nové cestě směrem na Tlumačov. Proč ne. Tak se dostáváme k zahradnictví pana Kohouta a za ním je sportovní areál s restaurací. Za fotbalovým hřištěm až u potoka Kotojedka bylo vybudováno koupaliště. Škoda, už není v provozu. Čtrnáct dní po našem třídním setkání byl celý areál zatopen a zničen. Dnes je již opraven, koupaliště však ne.

Zastavujeme na novém mostě. Díváme se na Moravu. Voda velmi pomalu plyne. To dělá splav u Bělova. Voda je vysoká. Když se podíváme proti proudu, tak starý splav není vidět. Je pod vodou. Vzpomínáme, co vše jsme při koupání v Moravě zažili. Dalo se koupat na mnoha místech. Potápěli jsme se, hledali pod vodou křemeny, chytali ryby a hned si je opékali, mnohdy jsme si i „glgli“. Kam se dnes kvasičtí chodí v létě koupat?

Cestu zpět jsme si chtěli zkrátit přes park, ale vynechali jsme ještě jednu ulici kolem zdi parku. Hned naproti zahradnictví pana Kohouta je nová provozovna na zpracování plastů. Dříve se v této ulici skladovalo dřevo pro zpracování na pile. To bylo vůně z pryskyřice! Loupaly se tady kmeny od kůry. Z borovicové kůry jsme si dělali lodě. Pan Polišenský zde měl zahradnictví, to bylo zrušeno a je zde sběrný dvůr.

Jsme zpátky na městečku. Rychle procházíme k naší škole, k novému „startu“.

Dolní ulice. Kdysi tuto ulici lemovaly ovocné stromy. Musely ustoupit rozšířené vozovce. Abychom v zabraném vzpomínání náhodou některému řidiči nevkročili do cesty, půjdeme nejprve po jedné a pak po druhé straně.

Hned druhý dům, pana Bartůska, sloužil jako prodejna textilu. Krátkou dobu, v malém kumbálku, měl krejčovství pan Nakládal z Nové Dědiny. Ve vedlejším domě měla mlékárnu paní Klimentová. V domku s malými dveřmi se vcházelo do dílny se spoustou malých koleček a tikotu. To byla opravna hodin pana Ševčíka. Pak následovalo krejčovství a čistírna pana Otevřela. V těchto místech má ordinaci lékařka a hned vedle je nová pizzerie U mušketýra.

Přicházíme k malinkatému náměstíčku. Z prvního stavení se zpravidla linula nelibá vůně. Byl to býčinec. Byli zde obecní býci, kozli a kanci. V té době to bylo zařízení pro zemědělce zcela nezbytné. Hned naproti je malá prodejna potravin

„U Čermáků“. Dříve to byla pekárna u Nečasů. Chleba tu však již nepečou.

Vedlejší dům, řeznictví a uzenářství, patřil panu Zlámalovi. Říkalo se mu jalůvka, ale proč?

Zde pro naše putování končí Dolní ulice. Vracíme se. Vzpomínám, že tady stával dům s prodejnou. „Máš pravdu, stával. Paní Hluštíková měla zde prodejnu potravin a také tu měl holičství pan František Smýkal,“ říká Věra. V uličce kousek vpravo měl zubní ordinaci pan Janoštík. Vybouraný dům uvolnil prostor směrem k Moravě a tam byla postavena větší, modernější budova školy. Bohužel, při povodních utrpěla také mnoho škod.

Na rozcestí prosím o malé strpení. Je tu stánek s novinami a vidím, že mají čerstvé Kvasické noviny. Kupuji, ať mám trochu přehled o tom, co se tu děje. Dočetl jsem se, při škole chtějí vytvořit novou tradici – memoriál Bedřicha Šupčíka, bývalého kvasického občana, který získal pro naši republiku první historickou zlatou olympijskou medaili v disciplíně šplh. Tak ať se sportu daří!

„A víš ještě, co bývalo v této ulici?“ptá se mne Zdeněk a ukazuje směrem ke kostelu Husitského sboru, kde hned zkraje bylo dříve velké kovářství a podkovářství u Vrtaníků.

„Jistě,“odpovídám,“tam, kde jsou ty nové činžáky, tam dělali betonové střešní tašky a betonové skruže, ale jak se jmenovali, to už nevím.“

„Na co máš tu hlavu, tam přece byl pan Derka a pan Vrážel a teď si to už pamatuj,“ Zdeněk na to. Budu, slibuji. Pokračujeme dál Dolní ulicí.

Prodejna potravin v rohovém domě patřila panu Nakládalovi. Dnes po prodejně zůstal nad vchodem jen nápis „Prodej tabáku“.

Pak již bylo jen stolařství u Štangliců. Výklady jsou zahaleny. Nevyrábí se.

Za našeho mládí byly chodníky bez dláždění. Jen městečko bylo vydlážděno betonovým kobercem. Proto nám nedělalo potíže udělat si na jaře v chodníku důlek a začal kuličkový boj. Že hra byla provázena velkým křikem, to si teprve až dnes uvědomujeme. Jeden takový důlek jsme měli i u prodejny mléka paní Brázdilové. Její prodejna byla kousek nad dílnou pana Štanglici. Často na nás vyběhl i pan Pospíšil ze svého holičství, které bylo hned vedle, aby nás uklidnil.

Tak zase máme kus cesty za sebou a jsme u sochy sv. Jána.

Mariánov. Dříve ulička pro nejchudší. Hned na kraji bývalo kamnářství pana Krkošky. To byla dílna s dlouhou tradicí a vychovala mnoho kamnářských a hrnčířských mistrů. Kousek dál v přikrčeném domku bylo smíšené zboží paní Smýkalové. Dnes je tu hospůdka U kapličky. Domky jsou pěkně upravené a nějak mi to připomíná pražskou „Zlatou uličku“.

U kapličky se rozhodujeme pro procházku Krajinou. Hned první dům, který byl kdysi klášterem, slouží dnes jako ordinace lékařů a lékárna.

Po levé straně bývalo řeznictví pana Přecechtěla a kousek dál obchod pana Hofírka. Tím obchody končily. Až v horní části Krajiny bylo zahradnictví pana Sovadiny, dnes tu podnikají noví majitelé.

Ještě bychom se měli jít podívat směrem na Bělov, ke starému hřišti kolem domu, kde bydleli malíři Marcel a Josef Krasičtí. Hřiště je k nepoznání. Na celém prostoru je sklad stavebnin. Budova u hráze Moravy také zaznamenala změnu. Již to nejsou jatka, ale je na ní nápis Kvasická pálenice. Tam mají o práci stále postaráno. Kousek dál na vyvýšeném ostrůvku stojí nová budova – čistička odpadových vod. Splašky již do Moravy netečou. V nedaleké skále si střelci vybudovali sportovní střelnici.

Vracíme se. Zbývá nám již jen poslední cesta – od kapličky na Krajině k Novému dvoru. Hned kousek od kapličky bydleli Janišovi. Jejich syn Franta hrál kopanou, chytal v brance. Říkali jsme mu „Šinaj“. Byl osobním přítelem Emila Zátopka a Emil často jeho rodinu v Kvasicích navštěvoval. A neštítil se u nich žádné práce kolem hospodářství. Ale o tom by nám mohla hodně vyprávět Lola.

Stará poutní cesta – Kalvárie – lemovaná dnes již starými a nemocnými kaštany. Některé již museli vykácet. Křížová cesta – bývalá chlouba. Bohužel, neunikla některým dnešním nenechavcům. Některá zastavení schází. Velká škoda.

„Nebude s tím obec něco dělat?“ptám se.

„Chtějí. Jeden z návrhů je umístit ji podél cesty v Horní ulici, aby byla aspoň trochu chráněna. Ale to víš, peníze, a pak, co na to církev a památkáři?“odpovídá Věra.

Nový dvůr. Jako by se probouzel z letargie. Už neslouží svému původnímu poslání. Některé části začíná někdo opravovat. To je dobře, Nový dvůr žije.

„Když už jsme až tak daleko, pojďme ještě až k lípě. Bývala vidět z velké dálky.“

„Ty jsi dobrý. To jsi tu opravdu dlouho nebyl. I ta už tam není, ale je tam zasazená nová a někdo z Nové Dědiny tam vrátil i obrázek Panenky Marie.“

Zastavujeme a rozhlížíme se. Nějak mi napadají slova písničky, kterou jsme zpívali ve škole – Krásný vzhled je na ten boží svět… Kvasice máme pod sebou – kostelík na hřbitově, naše škola, farní kostel, Husitský sbor, za ním věž zámku, pak velké tmavé esko – to je Morava, stará alej k Tlumačovu a kousek od ní velké jezero – bývalý štěrkáč. Jen ten obloukový most přes Moravu schází.

Někde jsem četl, že když do Kvasic přijížděl do zámku na návštěvu k rodině Thunů arcivévoda rakouský František Ferdinand d´Este s rodinou, tak jezdili sem do těchto míst, aby se pokochali krásným pohledem. My nejsme hrabata, ani arcivévodi, ale ten pohled na kus Hané, Valašska a Slovácka opravdu stojí za to. Je to krása.

Pod Kalvárií se loučíme. Naše procházka je u konce. Děkuji i za vás mým průvodcům, Věře a Zdeňkovi. Dnes již toho máme „plné nohy“.

Někdy opravdu je dobré se zastavit, ohlédnout se, zavzpomínat. Vrátit se.

P.S. Přespolňákům se omlouváme, snad příště se projdeme i přes Novou Dědinu, Vrbku, „Károš“ a Bařice. Slibujeme a sliby se mají plnit. Tož příště!

Věra, Zdeněk s Jaryn